Naděje na zlepšení trvá…

V prvním letošním čísle našeho časopisu (Vozíčkář) jsme přinesli rozhovor s manželi Jitkou a Ottou Zehnalovými. Rozhovor o jejich dlouhé cestě z Přerova do Štrasburku. K Evropské komisi pro lidská práva podali stížnost na český stát, který na úkor zdravotně postižených porušuje vlastní předpisy, konkrétně 26 let "starou" prováděcí vyhlášku ke stavebnímu zákonu a zejména před 17 lety přijatou bezbariérovou vyhlášku č. 53/1985 Sbírky. Ta ukládá účastníkům výstavby stavět bez architektonických bariér. Stížnost byla zaregistrována jako zasluhující pozornost a 19. února se konalo veřejné ústní slyšení u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. S napětím jsme i my v redakci a určitě i naší čtenáři (myšleno čtenáři časopisu Vozíčkář) čekali, jaký bude konečný verdikt tohoto soudu. Nakonec přišlo zamítavé rozhodnutí. Protože jsme čtenářům slíbili, že celou kauzu budeme sledovat, požádali jsme Ottu a Jitku Zehnalovi znovu o rozhovor.

Kdy vám zamítavé rozhodnutí ze Štrasburku příšlo a jak bylo zdůvodněno?

J.Z: Rozhodnutí dorazilo dne 27. května letošního roku v zapečetěné obálce vedoucímu katedry Mezinárodního práva UK v Praze, panu doc. JUDr. Pavlu Šturmovi, DrSc, který po zaregistrování stížností Evropskou komisí převzal v roce 1997 naše zastupování u Evropského soudu pro lidská úpráva ve Štrasburku a který si za svůj profesionální přístup zaslouží naše poděkování. Tam nás také o výsledku rozhodnutí soudu obratem informoval. Dalo by se říci, že rozhodnutí je rozděleno na několik částí. Nejprve shrnuje souvísející vnitrostátní právo, dále zmiňuje články Úmluvy a ostatních mezinárodních norem, které jsme ve stížnosti označili za porušené, je tam také uvedena chronologie kauzy, stanovisko soudu k porušování bezbariérových norem v České republice a na závěr je informace, že soudci většinou hlasů nepřijaly stížnost k dalšímu projednávání.

O.Z: Jak komentoval rozhodnutí Evropského soudu pro právo vládní zmocněnec České republiky Vít Schrom: Stěžovatelům se nepodařilo prokázat, že když náš stát nevyžadoval respektování příslušných ustanovení zákona o bezbariérovém přístupu do veřejných budov, tak to znamenalo zásah do jejich práv na rodinný život, což je garantováno článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod". Jinými slovy: ne každé porušení Úmluvy o lidských právech a svobodách. Jak tedy nepřímo potvrzuje i vládní zmocněnec, podařilo se nám přesvědčit Evropský soud o porušování bezbariérových, vnitrostátních norem v Přerově (i České republice), nepodařilo se nám však prokázat, že nám některou konkrétní bariérou vznikla konkrétní újma a zbytečné schodky bránily vozíčkářce v právu na rozvíjení a vytváření vztahů s dalšími bytostmi, či ji bránily se svobodně rozvíjet a realizovat svou osobnost. Protože podle rozhodnutí Evropského soudu nebyl v tomto případě článek 8 aplikovatelný, nemělo podle soudu smysl se už dále zábývat tím, zda byl porušen čl. 14 (zákaz diskriminace), ani tím, zda došlo k porušení čl. 13, který zaručuje efektivní vnitrostátní prostředky nápravy před národním orgánem. Text rozhodnutí soudu lze nálézt i v českém překladu na našich webových stránkách a rozhodně stojí za přečtení.

Jak se cítíte, jste zklamáni, nelitujete vynaloženého usílí, peněz a času?

J.Z: My jsme neměli za cíl "vyhrát nad Českou republikou ve Štrasburku" a k podání stížnosti jsme byli dohnáni systémovým neřešením této problematiky úředníky, a to ani po opakovaných upozorněních. Tehdy nám šlo o odstranění bariér u nejvíce potřebných úřadů a institucí a zabránění vytváabránění vytváření dalších zbytečných bariér, které by se musely v budoucnu pracně a nákladně odstraňovat. Myslíme si, že minimálně v Přerově se to povedlo. Od roku 1997, kdy Evropská komise začala komunikovat s vládou ČR o přijatelností naší stížnosti, se zcela změnil přístup úředníků na stavebním úřadě v Přerově k bezbariérovosti. Vetšina nejdůležitějuších úřadů a institucí byla za tu dobu zpřístupněna, v centru města jsou vzorové komunikace respektující bezbariérovou vyhlášku, v červnu 2002 bylo dokončeno nové dláždění na centrálním přerovském náměstí, které je nyní de facto bezbariérové. Jen namátkou - za dobu trvání kauzy byl zpřístupněn finanční úřad, referát sociálních věcí kresního úřadu, kontáktní místo sociálních dávek, pracoviště okresního úřadu, agenda řidičských a občanských průkazů, celnice, pošta, okresní správa sociálního zabezpečení, také hlavní pošta, kino, vlakové nádraží, zpřístupňuje se bazén a zatím bylo dodatečně zpřístupněno cca 60 provozoven z 219, jejich koulaudační rozhodnutí jsme v r. 1994 spolu s okresním okresním výborem Sdružení pro životní prostředí zdravotně postižených nechali přezkoumat. Pokud ale můžeme posoudit, zaregistrovali jsme pozitivní změny i v jiných městech. I když není doposud ani v Přerově vše zcela v pořádku a občas nacházíme i dnes nově opravené provozovny kolaudované se zbytečným schodkem, je nepochybné, že vlivem kauzy došlo u úředníků na stavebním úřadě k pozitivní změně v přístupu k bariérám. Po veřejném slyšení u Evropského soudu se problémem začala yabývat i velká média a popularizace případu v tisku nepochybně přispěla k zvýšeni úrovně povědomí o tomto problému i mezi nezainteresovanou veřejností. Takže rozhodně nemáme důvod být zklamáni.

O.Z.: Co se týče otázky finanční ztráty, tak ekonomická náročnost případu pro nás nebyla až tak veliká. Podstatnou položkou byl překlad do francouzštiny před ústním jednáním, který stál cca 18 000 Kč, a při jeho objednávání jsme netušili, zda nám tato částka bude, či nebude uhrazena… Nakonec na základě zvláštní žádosti a po zdůvodnění byl tento náklad Evropským soudem dodatečně zaplacen. Soudem byla také uhrazena doprava do Štrasburku na veřejné slyšení v únoru 2002 a noclech pro jednu osobu. Ostatní náklady za poštovné, kopírování či fotodokumentaci byly rozloženy do osmi let a nebyly tedy až tolik dramatické, proto jsme o jejich proplacení Evropský soud ani nežádali… A když jsme se po úvaze rozhodli některé volné chvíle tomuto problému věnovat, bylo by myslím škoda ztrácet čas zbytečným lamentováním nad tím, že jsme čas věnovaný kauze mohli využít i jinak…

Jakou reakci očekávate ze strany státních a zejména místních institucí?

J.Z.: Každá smluvní strana se při podpisu Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách zavázala, že nebude proti případným stěžovatelům podnikat žádná represivní opatření, takže opak by asi bylo možno hodnotit jako porušení Úmluvy. Považujeme také za nezbytné korigovat tvrzení, které jsme četli v předposledním čísle vašeho časopisu a které implikovalo, že na nás byl ze strany úředníků, soudců vyvíjen nějaký nátlak. Nic takového jsme na žádné úrovni do dnešního dne nezaregistrovali. Jediné, co je nám líto, že na rozdíl od vládního zmocněnce JUDr. Schorma, který v tisku o kauze referuje korektně, místní úředníci a novináři v regionálním tisku nejenom "mlží" (což je pochopitelné), ale místy vědomě a zcela zbytečně podávají i nepravdivé informace…

O.Z.: Na druhou stranu asi nelze očekávat nic jiného, zvláště pak když většinu informací poskytuje médiím stavební úřad, kvůli jehož nekvalitní práci byl spor veden. Avšak ti lidé, kteří mají zájem se dobrat toho, jak to opravdu bylo a o co v této bezbariérové kauze vlastně šlo, mohou nahlédnout na naše webové stránky - http://zehnalovi.webpark.cz/, kde najdou nejen naše stanovisko, ale i související korenspondenci, dále některá ilustrativní rozhodnutí okresního úřadu i tehdejšího ministerstva hospodářství, také vnitrostátních soudů a nakonec i česky psané rozhodnutí Evropskéhosoudu pro lidská práva, takže si může každý udělat závěr sám. Jinak si myslíme, že přerovští úředníci jsou rádi, že Evropský soud konstatoval pouze porušování bezbariérových vnitrostátních norem a nikoliv Úmluvy o lidských právech a nebudou mít zájem kauzu dále nějakým způsobem oživovat. Kdybychom se mýlili, určitě dáme časopisu Vozíčkář vědět.

U soudu ve Štrasburku jste neuspěli, myslíte, že by se to mohlo podařit jiným, pokud se ovšem mezi našimi vozíčkáři najdou?

O.Z.: Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva neznamená, že by se k němu nemohl obrátit jiný zdravotně postižený. Avšak jak dne 3. června letošního roku uvedl pro Hospodářské noviny vládní zmocněnec Vít Schorm: "Musel by jen prákázat, že v jeho konkrétním případě je situace jiná." Na druhou stranu si nemyslím, že by se museli nutně hledat je mezi "našimi vozíčkáři". Sami jsme navázali na italského vozíčkáře, který se před lety u soudu odvolával na Evropskou sociální chartu a tehdy také neuspěl. My sami jsme šli jinou cestou a dovolávali jsme se čl. 8 Úmluvy. Když to hodnotím zpětně, tak jsme možná zbytečně hodně času a energie spotřebovali na dokázování, že byly porušeny bezbariérové normy, a dokládali neefektivnost vnitrostátních prostředků nápravy. Podle zamítavého rozhodnutí se nám však nepodařilo Evropský soud přesvědčit o souvislosti mezi konkrétní zbytečnou bariérou a konkrétní újmou, což ale, jak se domnívám, nemusí být do budoucna důkazně neřešitelný problém.

J.T.: Na druhou stranu je nutno říci, že by bylo škoda čekat, že zbytečné bariéry v České republice odstraní Evropský soud ve Štrasburku. Myslíme si, že větší díl bude nutno "upravovat" na vnitrostátní úrovni. Tj. ozývat se ještě před kolaudací, když vidíme, že se zbytečná bariéra staví, příp., když se to nestihne a je již zkolaudovano se schodkem, tak podle § 65 správního řádu nechávat přezkoumávat závadné kolaudační rozhodnutí a žádat nápravu dříve, než vyprší tříletá lhůta. Je také potřeba, když se na takovéto bariéře, kterán nebyla zbudována v rozporu s vnitrostátní obecně závaznou právní normou, stane osobě se sníženou schopností pohybu úraz, či bariérou vznikne jiná škoda, se domáhat její náhrady. Bude asi nutné také zpřesňovat výklad některých vágních formulací bezbariérové vyhlášky judikaturou…

Proti současnému rozhodnutí už není odvolání - ale určitě nesložíte ruce do klína…

J.Z.: To si opravdu nedovedeme příliš představit, ale už po odeslání stížnosti k Evropské komisi v r. 1997 jsme se o problematiku architektonických bariér přestali zajímat a pustili ji ze svého zájmu. Oba se profesně zajímáme jinými tématy.

O.Z.: Vzhledem kem skutečnosti, že nejsme placení zaměstnancí organizací zdravotně postižených, kteří hájení zájmů handicapovaných mají v náplni své práce, a s příhlednutím k tomu, že všechnu tu časově poměrně náročnou agendu jsme dělali ve svém volném čase, tak si myslím, že jsme pro odstranění zbytečných bariér v České republice už udělali docela dost…

Určitě. Chtěla bych za sebe, Ligu za práva vozíčkářů i náš časopis říct, že si usilí manželů Zehnalových a nápravu věci veřejných velice vážíme. Myslím, že to mohu prohlásit i za naše čtenáře. Snad se najde víc, tak statečných lidí, kteří se nespokojují jen s tím, že nedostatky kritizují, ale naopak sami se snaží o nápravu.. Lidi, k jejichž vlastnostem lhostejnost rozhodně nepatří.

Za rozhovor děkuje Věra Rudolfová