Dnes je Úterý, 16. dubna 2024, svátek má Irena
Kontaktní E-mail  

reklama - Sdružení Veleta, o.s.Reklama
 Články   Legislativa   Pomůcky   Adresář služeb   Poradna   Periodika   Servis pro NNO   Diskuse   Ankety   Kontakty  


Vyhledávání

 
hledat v textech článků
pouze ve zvolené rubrice

 
Rubriky

Akce
Auto-moto
Bariéry
Bydlení
Finance
Internet
Inzerce
Jak na to
Legislativa
Literatura
Média
Názory
O nás
Politika
Pomůcky
Poradna
Příběhy nevidomých
Rozhovory
Servis pro NNO
Služby
Sport
Stalo se
Volný čas
Vzdělávání
Zajímavosti
Zaměstnávání
Zdraví
 
Nejčtenější články

 
Naposledy přidané

 
Info E-Mail

Máte-li zájem přijímat novinky našeho webu, zaregistrujte se.

 
   odhlásit

Počet odběratelů: 5596
 
Webinfo


 

21.02.2006, 09:23 - rubrika " Názory "
Bezbariéroví zdravotníci

"Pacienti se všemi typy zdravotního postižení jsou často vystaveni ponižování a snižování lidské důstojnosti v případech, kdy jsou v důsledku stigmatizace postižení považováni za slaboduché a podle tohoto deklasujícího přístupu se s nimi jedná."

Těmito, pro zdravotnický personál nepříliš lichotivými, slovy začíná dokument, který sepsala Národní rada zdravotně postižených. Chce v něm upozornit na dlouhodobé problémy v komunikaci mezi zdravotníky a tělesně a jinak postiženými pacienty. A nejen to. Součástí dokumentu jsou i praktické rady, jak s handicapovaným člověkem správně jednat.
Přestože zdravotnická zařízení denně pečují o nemocné a nepohyblivé pacienty, nejsou často vybavena v souladu s jejich potřebami. Závažné problémy se objevují také ve vztahu k handicapovaným. Špatné značení pro nevidomé, chybějící nájezdy pro vozíčkáře, nevyhovující sociální zařízení, nedostatek parkovacích míst. Bariéry v myšlení a potažmo chování jednotlivců. Handicapovaní tak musí překonávat dvojí hranici mezi svým a "normálním" světem - fyzickou a mravní.

Bariérové myšlení

V dokumentu Národní rady zdravotně postižených (NRZP) jsou obsažena čtyři desatera rad, jak nejlépe komunikovat a zacházet s tělesně postiženým, nevidomým nebo neslyšícím pacientem. Rada také připravuje manuál o komunikaci s duševně postiženými. "Nejedná se o žádnou výzkumnou práci. Desatera sestavili zástupci handicapovaných na základě praktických životních zkušeností," řekl ZDN předseda NRZP Václav Krása.

Desatero komunikace s pacienty se zrakovým postižením

1. S nevidomým je vhodné jednat přirozeně. Je chybné se domnívat, že nevidomí vidí jen tmu, že mají od narození vyvinutý zvláštní smysl pro vnímání překážek nebo že mají výborný sluch a hmat.2. Osoba jednající s nevidomým zdraví jako první. Pozdrav s vlastním představením je důležité spojit s oslovením typu: "Dobrý den pane Nováku, jsem pan Novotný," aby nevidomý věděl, že pozdrav patří jemu. Při odchodu z místnosti je vhodné nevidomého upozornit na to, že dotyčná osoba opouští místnost. Dveře do místnosti by měly zůstat buď zcela otevřené, nebo zcela zavřené.3. Podání ruky na pozdrav nahrazuje nevidomému oční kontakt. Při setkání stačí nevidomému oznámit "podávám vám ruku". Při rozhovoru je velmi důležitý oční kontakt s nevidomým. Není vhodné odvracet při rozhovoru tvář, protože to nevidomí obvykle poznají.4. Při vyšetření je nezbytné pacientům vysvětlit, co se bude dít, při instrumentálním vyšetření je třeba popsat jak použité přístroje, tak vlastní činnost. Je-li pro vidoucího pacienta informace typu "teď to píchne, teď to bude tlačit, teď vás to bude trochu pálit" užitečná, pro nevidomého je tato informace naprosto nezbytná.5. Je chybou nevidomého podceňovat. Chodí-li někdo s bílou holí nebo nosí černé brýle, nemusí být slepý, ale slabozraký.6. Věci nevidomého by měly zůstat na svém místě. S věcmi nevidomého je dobré nemanipulovat bez jeho vědomí.7. S nevidomým lze bez obav použít slov: vidět, kouknout se, mrknout, prohlédnout si. Tato slova používají nevidomí k vyjádření způsobu vnímání: cítit, hmatat, dotýkat se.8. Jednání s nevidomým neprobíhá přes jeho průvodce. Ten nevidomého pouze zastupuje. Věty typu: "Paní, chce si pán sednout?" jsou naprosto zbytečné.9. Nevidomý člověk s vodícím psem má přístup do zdravotnických zařízení. Na vodícího psa není vhodné mlaskat, hvízdat, hladit ho, krmit ho nebo na něj mluvit bez vědomí majitele.10. Při jednání by měl být nevidomý objednán na určitou hodinu. Tu je dobré co nejpřesněji dodržet, aby se předešlo jeho nervozitě v neznámém prostředí.

Velmi specifická je např. komunikace s nevidomým. Lékaři často nejsou zvyklí vysvětlovat průběh vyšetření, pro nevidomého pacienta je to ovšem životní nutnost. Lékař by měl popisovat krok za krokem, co právě dělá, a včas pacienta upozornit na veškeré skutečnosti. Předejde tak nečekaným reakcím ze strany nevidomého, který např. netuší, že se mu sestra právě teď chystá aplikovat injekci.

Podle Krásy většinou zdravotníci dělají chyby z nevědomosti. Temnější stránkou jejich chování je ale skutečnost, že si v některých případech usnadňují práci na úkor důstojnosti pacienta. "Klasickým příkladem, s nímž se velmi často setkáváme, je situace, kdy je pacient cévkován a zůstává ležet na lůžku. A to přesto, že by byl schopen dojít si na toaletu. To je velmi ponižující," uvedl Krása.

Zkušenosti handicapovaných ukazují, že prvotní bariéry, které nejvíce omezují spolupráci mezi postiženými a "zdravými" lidmi, jsou v navyklém způsobu myšlení. "Stačí, když přijdu k lékaři, on se obrátí na mého průvodce a zeptá se ho: Co mu je?" uvedl Pavel Ptáčník z Vládního výboru pro zdravotně postižené, který je sám nevidomý. Tím handicapovaného pacienta snižuje na úroveň nesvéprávného jedince, se kterým nemá smysl jednat.

"Nejde jen o vstřícnou komunikaci s postiženými. Společnost by se měla naučit bezbariérově myslet," říká Jan Málek, ředitel odboru pro rovné příležitosti. "V nemocnici na oddělení například chybí bezbariérové sociální zařízení. Není tam hospitalizován žádný zdravotně postižený, ale už nepočítají s tím, že vozíčkář může navštívit některého z pacientů," ilustruje situaci v nemocnicích Málek.

"Mluvíte na mne cizím jazykem"

Velmi specifická pravidla je potřeba dodržovat i při komunikaci s neslyšícím pacientem. Existují různé úrovně jejich postižení a zvláště podstatné je, jestli pacient neslyší od narození, nebo o sluch přišel v průběhu života. Někteří neslyšící velmi dobře odezírají i mluví, jde většinou o jedince, kteří ohluchli v pozdějším věku.

Desatero komunikace s pacienty se sluchovým postižením

1. Komunikace s neslyšícími "přes papír" je většinou neúčinná. Lidé, kteří se narodili jako neslyšící nebo ztratili sluch v raném věku, nemají dostatečnou slovní zásobu, takže psaný projev pro ně neznamená úlevu.2. S neslyšícím je třeba mluvit přirozeně, pomaleji, čelem a s "prázdnými ústy". Při mluvení by jednající osoba neměla jíst, pít, kouřit, žvýkat, podpírat si bradu či dávat si ruce před ústa. Je vhodné udržovat pomalejší rytmus řeči a nezvyšovat hlas.3. Pro komunikaci s neslyšícím je dobré využívat výrazy obličeje a gesta rukou. Přijímání zpráv je pro neslyšícího stejně důležité jako jejich předávání.4. Odezírání pro neslyšící nepředstavuje úlevu. Je zjištěno, že odezírání je pro neslyšící zřetelné pouze z 30-40 %.5. Pokud jednající osoba neslyšícímu nerozumí, je vhodné požádat neslyšícího, aby zpomalil nebo větu zopakoval.6. Zná-li osoba jednající s neslyšícím základy znakového jazyka či prstové abecedy, měla by je používat.7. Při konverzaci ve skupině je třeba říci neslyšícímu téma rozhovoru tak, aby se necítil vyčleněn.8. Kontakt s neslyšícím je zapotřebí udržovat přímým pohledem z očí do očí.9. Při komunikaci s neslyšícím je žádoucí vypnout všechny rušivé zvuky.10. Pokud chceme získat zpětnou vazbu a ujištění, že neslyšící našemu sdělení skutečně porozuměl, není dobré ptát se, zda porozuměl, ale položit otázku: "Co jste mi rozuměl?"

Někteří zas mají malou slovní zásobu a špatně se orientují v česky psaném textu nebo nápisech. Proto pro ně může znamenat velkou překážku už jen prostředí zdravotnického zařízení, protože sami nedokáží najít oddělení, které potřebují. Lékaři by měli být připraveni na to, že obecné povědomí neslyšících o prevenci a léčbě nemocí je velmi malé.

Není výjimkou, že kvůli nedostatečné informovanosti dlouhou dobu příznaky nemoci podceňují a k lékaři přichází až ve velmi špatném stavu. Častým jevem také zůstává, že lékaři se po vyšetření spokojí s odpovědí neslyšících, že všemu porozuměli a dál se jejich problémem nezabývají. Neslyšící ale v některých případech nerozumí a je jim trapné to přiznat, pak je dobré vše ještě jednou zopakovat jinými slovy.

"Je nutné si uvědomit, že neslyšící se nemusí vyznat ve zprávě, kterou mu např. specialista předal. Medicínské termíny pro ně nemusejí být dobře srozumitelné. Obvodní lékař si pak myslí, že pacient byl seznámen se svou diagnózou, ale není to pravda," uvádí příklad z praxe tlumočnice do znakové řeči Jana Kašparová. Pro slyšícího, který se snaží dorozumět s neslyšícím, je nezbytné dodržovat jistá pravidla.

"Pokud lékař na neslyšícího mluví, je nejdůležitější oddělovat jednotlivá slova. Protože pokud to nedělá, při odezírání neslyšícímu splynou slova v jedno a musí si více domýšlet," říká Kašparová. "Je také důležité nepoužívat zbytečná slova, ale jen ta, která nesou zásadní význam. Teprve když zjistíme, že neslyšící rozumí, je možné věty více rozvinout," dodává.

Jsem starý, ale mám svá práva

Projekt NRZP vzbudil ohlas u zástupců České geriatrické a gerontologické společnosti. Jejich zkušenosti jsou totiž velmi podobné. "Chtěli bychom se k této iniciativě připojit a upozornit na to, že vzhledem k demografickému vývoji má čím dál tím větší význam také zdravotní postižení u seniorů," tvrdí MUDr. Zdeněk Kalvach.

Desatero komunikace s pacienty s pohybovým postižením

1. Zdravotnický pracovník komunikuje při zjišťování anamnézy zásadně s pacientem s pohybovým postižením a nikoliv s jeho případným průvodcem.2. Při nezbytné manipulaci s pohybově postiženým pacientem (uložení na vyšetřovací lůžko, rentgen aj.) mu vysvětlíme, co konkrétně potřebujeme, a požádáme jej, aby nám říkal, jak máme postupovat. Většina pacientů přesně popíše způsob manipulace.3. Dbáme, aby pacient s pohybovým postižením měl ve svém dosahu nezbytné kompenzační pomůcky. Tím zvyšujeme jeho jistotu.4. Pokud potřebujeme vykonat zdravotnický úkon (odběr krve, aplikace injekce apod.), požádáme pacienta s pohybovým postižením, aby si sám - pokud je to možné -zvolil místo vpichu či jiného zákroku. Pacient obvyklé ví, které místo je nejvhodnější.5. Zásadně dbáme na to, aby pacientovi s pohybovým postižením byly sanitním vozem současně dopravovány i nezbytné kompenzační pomůcky. Zajistíme, aby "vozíčkář" měl ve zdravotnickém zařízení k dispozici svůj vozík.6. Při delším pobytu ve zdravotnickém zařízení zjistíme, které bariéry v pokoji a jeho okolí brání relativně samostatnému pohybu pacienta s pohybovým postižením, a snažíme se je odstranit.7. Maximálně se snažíme, aby pacient s pohybovým postižením nebyl trvale upoután na lůžko, pokud to není nutné.8. Jen v nejkrajnějším případě používáme takové pomůcky, jako je permanentní močový katetr apod. Je to velmi ponižující pro všechny pacienty.9. Při podávání stravy se vždy informujeme, zda pacient s pohybovým postižením je schopen se najíst, nakrájet si jídlo apod.10. Zvláště při delších vyšetřeních dbáme na časový prostor na použití WC - standardem zdravotnických zařízení by mělo být bezbariérové WC.

"Naprosto souhlasíme se zkušeností, že tito lidé a jejich rodiny nenacházejí ve zdravotnických zařízeních dobrou odezvu ani bezpečné prostředí. Zdravotnická zařízení nejsou přiměřeně bezbariérová a zdravotníci, týká se to stejně lékařů jako sester, neumějí s těmito lidmi jednat," dodává.

Podle Kalvacha je tím dotčena nejen jejich důstojnost, ale i snížena rozhodovací spoluúčast, protože jsou tímto chováním zatlačeni do podřízené role. Členové geriatrické společnosti doplnili původní tři desatera o Desatero komunikace se seniory (geriatrickými pacienty) se zdravotním postižením a o Desatero komunikace s pacienty se syndromem demence.

Krása i Kalvach apelují na pedagogy lékařských fakult a středních zdravotnických škol, aby desatera zařadili do základní výuky. "Zdravotnický personál, je v komunikaci s handicapovanými nesvůj a svým způsobem v pozici laika," říká doktor Kalvach. NRZP se už přihlásili první zájemci o tento druh osvěty.

"Seminář o problematice chronického onemocnění a postižených máme na lékařské fakultě od roku 1990," říká Václav Ventura, který vyučuje lékařskou etiku na 1. LF UK v Praze. "Desatero je pro nás výbornou pomůckou, jeho prostřednictvím můžeme studenty upozornit na některé potřeby zdravotně postižených."

Desatera do každé nemocnice

Desatera mohou být pro zdravotníky nedocenitelnou pomůckou a ulehčením jejich denní práce. NRZP už jednala s ministerstvem zdravotnictví o jejich rozšíření tiskem. Časem by měla být k dispozici v každém zdravotnickém zařízení v ČR. Ministerstvo také přislíbilo vydání metodických pokynů pro nemocnice a zvážení některých legislativních úprav, které by práci a komunikaci zdravotníků s handicapovanými kultivovaly. Součástí projektu mají být mimo jiné i vzdělávací kurzy pro zdravotníky a osvětová kampaň mezi zdravotně postiženými.

Všech šest desater, tedy i dvě desatera sepsaná geriatry a desatero pro doprovod pacienta se zrakovým postižením, je k dispozici na www.zdn.cz v rubrice Dokumenty (http://www.zdn.cz/dokumenty/ruzne/desatero-postizeni.doc).

Autor: Irena Sloupková
Zdroj: Zdravotnické noviny
Zpet ZpětTisk upravit pro tisk
 
Komentáře ke článku
Infoposel.cz nezodpovídá za obsah příspěvků a vyhrazuje si právo smazat ty příspěvky, které budou obsahovat vulgární výrazy nebo poškozovat dobré jméno tohoto webu.
 
* 21.02.2006, 10:25 - Čtenář :
Je dobře, že se něco takového, jako tato "Desatera", objevilo. Sama jsem byla v roce 2003 svědkem jednoho velice neomaleného chování lékařů v Elektrických podnicích v Praze 7. Budova je navíc vysoce bariérová. Prý s tím nejde nic dělat, poněvadž jde o kulturní památku. Naštěstí už nejsme odkázáni pouze na tuto polikliniku...
* 21.02.2006, 11:06 - Libor Gino Doležal :
Pane redaktore, to je super článek. Jeden z nejlepších za celou historii.
* 21.02.2006, 16:39 - 21.02.2006 Roman :
Konečně se někdo zastavá i lidí kteří mají omezenou pohyblivost.V nemocnicích se jedná hrozně s takovíma lidma,člověk se jen diví jak se s těmato lidma zachází.
* 22.02.2006, 08:20 - Jarda :
Kdyz jsem prijel do nemocnice na voziku, tak si nejdriv mysleli, ze jsem se spletl - asi si mysleli, ze jsem prejel USP. Fakt sranda. Okamzite slzy do oci a atd.. Ted bych radeji "zemrel" doma nez, abych opet prozil stejnou situaci.
* 23.02.2006, 23:32 - František Buchta :
Já jsem prošel ve zdravotnictví peklem několijráte a mohl bych napsat knihu,co musí skusit tělesně postižený od lékařů.Pokud budete mít chuť mě vyslechnout,tak vám vše napíšu.E-mail:f.buchta@seznam.cz
* 20.09.2006, 22:54 - Jeanie :
Chci se vyjádřit k Desateru komunikace s pacienty se sluchovým postižením. Musím upozornit veřejnost a lékaře, že se tyto body týkají především osob používající jako svoji mateřštinu ZNAKOVÝ JAZYK, protože mají odlišnou gramatiku než u češtiny slyšící veřejnosti, a proto výkladu psaném na papíře vůbec nerozumí, podle toho léčba vypadá. Osoby s různým stupněm nedoslýchavosti (mající např. sluchadla zvyšující hlasitost zbytků sluchu) a osoby s praktickou hluchotou (např. lidé ohluchlí - ti odezírají ze rtů, i lidé s kochlárními implantáty dle stupně rehabilitace s CI) často potřebují jiný a individuální přístup, oni mateřštině a gramatice slyšící veřejnosti dobře rozumí...
* 20.09.2006, 22:56 - Jeanie :
Pokračuji: Při způsobu komunikace - odezírání je pravdou, že je možné odezřít špatně slovo či větu a tím smysl a obsah vět špatně pochopit. Dívat se zblízka při komunikaci navzájem do obličeje tak, aby mohli postižení lidé ze rtů odezírat, by mělo být naprostou samozřejmostí, ale bohužel všude tomu tak není. Slyšící lidé často otáčejí hlavu do stran či do stolu, pochodují po místnosti anebo mají vousy ztěžující odezírání apod. Je nutná kontrola pochopení obsahu vět, nejlépe písemně u slov špatně odezřených anebo radši použít jiné slovo obdobné a zopakovat to.
* 20.09.2006, 23:03 - Jeanie :
Pokračuji v psaní příspěvku: Sluchově postižení by sami měli říci, jaká komunikace jim vyhovuje a jak by se s nimi mělo pracovat. Dále bych lékařům doporučila, aby si do dokumentace zapsali na titulní stránku druh sluch. postižení a zvolený způsob komunikace, který však pro všechny není stejný, jak se píše v Desateru!
* 20.09.2006, 23:03 - Jeanie :
Pokračuji: V čekárně by měla pomoci zdravotní sestřička (nutno ji včas informovat, že do čekárny přišel neslyšící pacient) a rukou pokynout na neslyšícího, že je už třeba zrovna na řadě a má jít k vyšetření do ordinace a nemusí čekat v čekárně, až si na něho někdo vzpomene. Tady v takovém případě nepomáhá vyvolání jména pacienta z ordinace do čekárny, aby vstoupil na vyšetření! Doporučuji, aby se v komunikaci nezvyšoval hlas lékařského personálu, sester a pomocníků na neslyšící a sluch. postiž. osoby. Je třeba si uvědomit, že na nesl. sluch. postižené je naprosto zbytečné hulákat a křičet nahlas v domnění, že tak uslyší a porozumí. Tento OMYL je všeobecně u slyšících velmi zakořeněn! Sluchově postižení nejsou lidé hloupí, najdou se i velice bystří, nadaní a velmi inteligentní, jak se slyšící lidé mnohdy domnívají.
* 21.09.2006, 08:22 - Ellis :
Ano, souhlasím s příspěvkem nicku Jeanie! Jsem prakticky hluchá ale běžně komunikuji s každým, kdo má normální artikulaci. Z ponižujícího jednání lékařů a sestřiček jsem však za svůj život získala silný psychický blok, že se ke každé návštěvě ordinace musím "dokopat" a je to vždy v případě krajní nouze. A kolikrát pacienti využívali mého handicapu - předbíhali a já na ošetření jednou čekala dokonce od 8 h. ráno do 14 h. - bez jídla a pití! Jelikož nesouhlasím se zněním "Desatera pro SP", napsala jsem v podobném smyslu jako Jeanie na NRZP ČR v zájmu mladé generace. Nikomu bych nepřála prožít to, co jsem prožila já.
* 21.09.2006, 10:05 - Čtenář :
Zdeněk: zmíňka o hlucho slepých zde néni?
 
Jaký je Váš názor?

 
Do pole "kontrolní kód" opište prosím číslo z následujícího obrázku
kontrolní kód

Kontrolní kód :

Copyright © 2000-2024 Sdružení Veleta, o.s., Developed by Robert Zaborowski, Pulzní magnetoterapie